Tak zaparkujeme před hospodou a vyrážíme se ubytovat. Po pár krocích mě něco seklo přes nohy a už ležím natažený na zemi. Než se proberu, tak už Helmík zjišťuje, že tam paní hostinská natáhla řetízek, aby jí hosté nedupali po záhonku. Bohužel v tý tmě nebyl vůbec vidět ani záhonek, o řetízku nemluvě. Kontroluju si zuby a přemýšlím na jaký vychytávky z filmu „Sám doma“ ještě narazím. Opatrně beru za kliku, hlásím příjezd, a jdu se ubytovat do chatky. Po zkušenostech z minulých zim hned startuji topení, které zřejmě pamatuje bitvu u Stalingradu a lopatky ventilátoru má ještě poznamenané bojem. Moc nehřeje, ale určitě funguje, protože vydává zvuk podobný kulometné palbě. Snad se rozehřeje dřív, než odjedeme domů.
Na večerní polétání to už nevypadá, je tma jako v ranci, a tak se vracíme do útulné hospůdky. Ale hospoda je zatím opuštěná a tak si krátíme čekání prohlížením nápojového lísku. Mám pocit, že ho tam snad zapomněl turista vracející se z festivalu v Karlových Varech nebo jsem se při tom pádu do záhonku uhodil do hlavy víc, než jsem si myslel. Helmík mi objasňuje, že ceny jsou v pořádku, že jsme na letišti. Musím mu dát za pravdu a jsem rád, že je to letiště relativně malé a že letos nejsou závody na Ruzyni.
To už dojíždí kombatové jádro, které bylo navštívit Znojmo, naplnit bříška, nakoupit okurky, víno a další nezbytné suroviny. Hospoda je najednou plná, v krbu praskají polena, vládne útulná atmosféra.
Soptík zjišťuje, že nemá na zítra logy a není ani nikdo, kdo by je narychlo vyrobil a dovezl, jak se to osvědčilo u diplomů. Naštěstí se mu daří sehnat papír a propisku, a dává se do výroby. Na našem stole se rázem rozjela manufaktura. Práce jde nejlépe od ruky mladému Paťasovi, zatímco Paťas starší rozjíždí ve smrtelném tempu slivovicovou smršť. Mám pocit, že si chce ověřit hlášku „Nad slivovicí se nedá zvítězit, jen Moraváci remízovali“. Teplice a Praha po chvilce odpadávají, Valtice se ještě chvilku drží a Brno je jasný favorit. Tak teda je to potvrzeno. Druhý stůl je celý v obležení Plzeňáků a zrovna pod cedulkou „Zákaz konzumace vlastních potravin“ ilegálně nabízí Jana Vašicová, druhá nejlepší pilotka z Plzně, karbanátky. Jsou skvělé a na každého se dostane.
Dojíždí i Lukáš, který na přívěsu dovezl malou terénní motorku a vzduchovku, na zorganizování branného dne. Kocháme se přesnou prací čínských dělníků, kdy se jim podařilo vyrobit čočky na optice přes které i je vidět. Majitel celkově chválí tuhle větrovku. Jen kdyby se podařilo ještě vyvrtat hlaveň celou rovně, tak už by se ji nedalo nic vytknout.

Čas ale neúprosně běží, je načase jít spát. Dynty si vzpomněl, že s Kristýnou nemá ještě uloveného bobříka zmrzlíka a jde to napravit. Předělává svůj vůz na lůžkový a jdou nocovat do auta. Už se taky odebírám na kutě a jdu do vytopené chatky. Topení dává najevo svým zvukem, že zásobník má nekonečné množství nábojů a danou pozici udrží za každou cenu. Vnitřně bojuji, zda vypnout a umrznout nebo mít teplo a neusnout.
Z mého dumání mě probere rampouch na nose. Asi jsem z celého toho přemyšlení usnul a kluci radši vypnuli topeni aby mohli spát. No nebudu je budit, chvilku se snažím získat teplo cvakáním zubů, ale zjišťuji, že tudy cesta nevede. Vstávám, navlékám na nožky ponožky, zahalen do vaťáku a dvou přikrývek se pokouším usnout. Ráno se dovídám, že ne hluk ventilátoru, ale teplo v chatičce vadilo Mirkovi v usnutí a tak topení vypnul.
Jdu se ohřát do sprchy a doufám, že se cestou nezlomím. Rozehřáty si dávám kávu a hned to vidím veseleji. Počasí je opravdu letecké. Létá vše, a jak se dovídáme později z místního plátku, z nedalekého statku odletěla střecha, aby po pár desítkách metrů opět přistála.

I taková ostřílená pilotka Kristýna, která vyhrála nejenom TopGirl, ale i v TopGunu se umístila v první desítce, a nechala za sebou spoustu ostřílených pilotů, tentokráte vynechala a radši obětovala pohár za statečnost, než aby byla vydána na pospas běsnícím přírodním živlům. Pro jistotu se celou dobu držela Dyntyho, což mu kupodivu přineslo štěstí.

Jdu si zalétnout svého oblíbeného Douglasse. Je sice trošku pomalejší, a jsem zvědavej, zda se mě ho podaří dostat zpět, ale zase je stabilnější. Hážu letadlo do vzduchu proti větru, napočítám do tří a dělám zatáčku (koukám, že točím vedle sebe), následuje přímý let po větru, jedna, dva, tři (v životě sem neviděl tak rychle letět tohle éro), točím v dálce k sobě. Srovnávám a chvilku pozoruji éro, jak se na plný plyn pomalu přibližuje. To bude den. Chvílí čekám, než se podaří mému éru probít se vzduchem až ke mně, a jdu na snídani.
Ještě ani nestačím dojíst a už Sopťa vyhlašuje krátký brífing. Proběhne i seznámení s novým pilotem a jde se bojovat.

První kolo se mi neskutečně daří, mám 5 seků a skoro celý čas. Potěšen jdu soudcovat Lukašovi. Zatím co po startu náš mustang letí sekat stuhy, opodál stojící Vašek mění taktiku. Jeho éro se krásným přemetem vrací na startovní pozici, lehce mě míjí, rozčísne Lukašovi pěšinku, přerazí anténu od vysilače a dopadne mu k nohám. Já zoufale hledám po kapsách kartu pojištěnce a měřím si tep, Lukáš lítá v klidu dál a jen se mě ptá, kdopak že to byl. Že je z haly na tohle přátelské oťukávání soupeřů zvyklý. Další dvě kola už se mi až tak nedaří, mám po dvou secích, ale díky náskoku z prvního kola to pořád ještě nevypadá špatně. Dokonce i éro je stále celé, nesrážím se, což je dobrá zprava.

To nás už ale paní hostinská svolává k obědu, ať nám to nevystydne, že si po jídle pak můžeme jít ještě chvilku hrát. Ač neradi, balíme a jdeme. Cestou ještě trošku brbláme, ale oběd se opravdu povedl, a tak už všichni mlčíme a baštíme. Ukazuje se, že baští skutečně všichni, i ti, co si nic neobjednali. To se ale po chvilce mírně chaotického přepočítávání řeší ke všeobecné spokojenosti.

Při obědě pomáhám Padovi natlačit data do noťase. Teda já čtu logy a Pad tlačí. Zjišťuju, že jsem pořád ještě první. Navrhuji okamžité ukončení závodů, předání cen a malou oslavu, ale zůstávám s touto skvělou myšlenkou osamocen. Ostatní piloti chtějí lítat dál. No nic, vracíme se na dráhu.
Sluníčko se zatím vyklubalo z mraků a začíná nám nepříjemně svítit do očí. Po obědě mě opouští štěstí definitivně a ve čtvrtém kole nesekám vůbec. I tak se mi kupodivu daří postoupit do finále. Tam ale, ziskem jediného seku, nemůžu odvrátit tvrdou realitu a propadám se až na páté místo. Soptík nezaváhal a obsadil čtvrtou příčku. Musím uznat, že Znojmo prostě Sopťovi vyšlo, lítal tak, jak už dlouho ne. Na třetím místě se umístil Zdenda, nadějná opora Plzeňáků, kterým to lítá čím dál líp. Před ním, těsně, na druhém místě končí Dynty a vítězem, jak už to tak v našich krajích je poslední roky nepsaným pravidlem, se stal Pad. Všichni jsou samozřejmě mile překvapeni a vítězi srdečně gratulují.

Jsou vyhlášeny výsledky celoroční soutěže TopGun a Top aktivity, TopGirl a soutěže skvadron. Konstruktér roku se letos nevyhlašoval a jsem zvědav, za co a kdy bude udělen. Zatahovací podvozek už tu byl, vícemotorové modely taky létaly, dokonce i otáčecí hlava pilota v kabině se tu už objevila a nezabrala. Docela se těším, až někdo dojde s nějakou novou vychytávkou.

Tak zas příští rok…

Zbek

Helmík po úspěchu se záchodovou mísou (tu si loni odvezl PAD do Teplic, když zjistil, že má odpad jinde, než potřebuje, poslal ji na dalších závodech po rychle spojce do Brna. Ivoš si jí na jedno odpoledne namontoval doma, a když si v praxi ověřil, že díky jiným rozměrům mísy už u nich nikdy nikdo nezavře dveře od záchodu, zase ji odmontoval a vzal ji na závěr sezony do Znojma zpátky Padovi), intenzivně sháněl novou putovní mísu už od května. Ivoš došel s myšlenkou, když dárky, tak pro všechny (jako bych to heslo už někde slyšel). A jelikož, jako malej hošík slýchával, že nejlepší dárek je dárek vyrobený vlastníma rukama (taky rozpočet závodů nedovolil nákup 20 pohárů), tak upravil svůj nápad – male letadélko z plechu, které bude jako na stuze vylétat z malé tabulky jako podstavce. Ještě řešíme materiál a technologie výroby. Nakonec vyhrává nerezový plech a gravírování. Ivoš hned maluje svůj nápad v Corelu a předává mě data v DXF, abych vyrazil za klukama od laseru k realizaci plánu. Po prohlídnutí dat se obsluha laseru ptá, zda sem si to maloval  sám v softu, kterej sem našel v krabici on Nesquiku?  Já jsem se nechtěl chlubit cizím peřím a tak hrdě  hlásím, že to dělal můj dvorní grafik v Corelu. No jo v Corelu, pokývají strojaři hlavami a jdou si to přemalovat. O pár dní později už mám první zkušební výpalky v ruce a s hrdostí je ještě za tepla ukazuju Ivošovi. Ten nepadá nadšením do mdlob, jak jsem čekal, ale mírně překvapeně se ptá, proč jsem nechal říznout takový divný éro a ne jeho Spitfira. To měl byt Spitfire? Vstupuje do našeho rozhovoru Pavel, jeden z kluků od obsluhy laseru, který se náhodou zastavil za námi na pokec. Vysvětlujeme si navzájem, kde se stala chyba, jaký byl vlastně původní záměr, a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Za pár dní už mám nové výřezy a teď už není pochyb, je to Spitfire.

Postupně se skládají střípky mozaiky příprav.  Helmík už má svou mísu i další ceny, já gravíruju plaketky, Ivoš se synem dávají dohromady novou tvář diplomům, tisknou logy. Zdá se, že je všechno  na dobré cestě.

Nadešel den závodu. Vstavám brzo ráno, naskládám věci do auta a vyrážím na plochu. Po chvilce volá Soptik, na který ploše se to letí, že tam co je on není ani noha a tudíž neví, zda je na správném místě. Po vzájemném zkontrolování dat ho ujišťuji, že je správně, jen nás krapet předběhl, ale že už tam také mířím a Helmík by tam už měl také přijíždět i s  přívěsem plným propriet. A opravdu za chvilku se tam všichni radostně objímáme a jdeme chystat zázemí. Vtom volá Ivoš, že se ještě kousl v Brně, neboť mu kolega odjel s měničem z 12V/230V. To je smrtící informace pro naše výpočetní středisko, neboť letos jsme nahradili benzínový agregát, ekologickou baterii a měničem. Bez přítomnosti měniče je náš ekologický plán v troskách. Naštěstí po více než hodinovém výletu po vesničkách v okolí Vyškova je měnič v naší moci, ovšem zatím v nedohlednu, stejně jako logy, což vnáší mezi čekající piloty mírnou nervozitu (u slabších jedinců by schopný psychiatr dokázal diagnostikovat i zárodky paniky). Mezitím volá Dynty z místního JZD, že se ztratil a nemůže najit letiště. Jelikož má jako spolujezdkyni Kristýnu, tak nám je úplně jasný kam se asi koukal a na co myslel. Neváhám a po telefonu ho naviguji na náš plácek. Soptik to s nervama už nevydržel a ujímá se v provizorních podmínkách rozlosování, zatímco Plzeňáci s námořnickou rozvahou popíjejí burčák. To už naštěstí doráží toužebně očekávané logy, měnič, diplomy, plaketky a s nimi Ivoš se synem, který byl za pěkně zpracované diplomy odměněn funkcí šéfa výpočetního střediska. Piloti si celí natěšení vyplňují logy, hradí startovné, připravují bojové stroje… Velký cirkus může začít.
Letim hned první kolo, soudcuje mě Sopťa.  Taková idylka, pohoda  mam tři seky, plnej čas, éro celý. Krasný začátek závodů. Druhý a  třetí kolo odlítám v podobném duchu . Ve čtvrtém kole letím sám proti Plzni. Jsem nervózní, lehce se mi klepou kolena. Startovat proti největší letecké základně, to už chce pevné nervy. Jakou zvolit taktiku? Zkouším taktiku z mého oblíbeného filmu, Šíleně smutná princezna…  „Nepřítel obětuje levé křídlo. Co uděláme my?“ – „Obětujeme pravé křídlo?“ “ Chyba! My obětujeme obě křídla!“ – válečná strategie hodná obdivu. Bohužel tato taktika se tady nesetkává s úspěchem. Moje letadlo bez křídel padá po minutě do oraniště, ze kterého už na oblohu není návratu. Avšak svou kůži jsem nedal úplně lacino, ještě než jsem prozkoumal krtince, podařilo se mi dvakrát seknout stuhu.

Po dolítání zjišťuji smutnou pravdu: došel burčák. Po zkušenostech z minulého ročníku, kdy Helmík zajistil 10 litrů tohoto lahodného moku a většina účastníků dojela auty a neměla se k degustaci, tak letos vzal na ochutnávku jen litry dva. A ouvej. Beru do ruky telefon a obvolávám Rakvické modeláře, zda nemají doma tenhle nápoj. Dostávám pouze záporné odpovědi. Buď už přešel nebo ještě nedošel. Je docela problém vystihnout správnej okamžik. No nedá se nic dělat, beru do ruky butylku a vyrážím po místních sklepech, zda natrefím na tuhle tekutinu. Úkol jsem bral jako triviální, bohužel opak byl pravdou. Docela sem se skamarádil s místníma usedlíkama, naběhal dost kilometru po sklepech se stejnou odpovědi… buď už byl nebo bude. Nevzdávám to, i když botky mám prošoupané. Nakonec natrefím na vinaře, který když se dozví, že máme letecké závody, tak  se pochválil, že dostal k 60. narozeninám vyhlídkový let, kdy si sám i zapilotoval letadlo a přitom zažil stav beztíže (tady se nám asi rodí novej Peter Besenyei), což byl super stav a když si ho chtěl zopakovat, tak pilot (bývalý vojenský instruktor) na to už neměl nervy a sebral mu řízení (prý  kvůli nějakému  slabému nosníku daného letadla). Takže jsem konečně kápl na správného vinaře, který  měl pochopení pro naše nacvičování na Rakvické ploše. Hned se taky zařadil do skupinky místních alkoholiku, kteří se vydali se mnou po sklepech, hledat tuhle pochutinu. Máme štěstí, po male chvilce nacházíme sklep, kde máme dva mošty. Jeden těsně před a druhý těsně po. Bereme skleničky, diskutujeme, zda vzít ten první nebo ten druhý. Zatímco já nestačil ani ochutnat, má skupinka má už žejdlík v sobě. Dostávám strach, že moje eskorta vypije všechno dřív, než se stihnu rozhodnout pro jednu z možností. Do toho mi zvoní telefon a dozvídám se radostnou zprávu – letím finále a mám si pohnout nebo se poletí beze mne. Chvatně zaplatím burčák, nechám majiteli dvacku tuzéra i celý svůj tým znalců a rychle vyrážím na plochu.

Celou cestu zpátky mě naplňuje radostný pocit. Sláva, letím finále. Mám vždycky radost, když se probojuji do finále. To už je takové male vítězství, zaletět si s nejlepšíma pilotama toho dne. Finále má své kouzlo. Před startem letu ještě Soptik rozvíjí teorie, kdo si v tomto heatu nejvíc rozstřelí éro. Tipuje Kristinu, která se taky probojovala do sedmičky nejlepších pilotu a porazila i zkušené borce. Hlasitě doufám, že to nebudu já, neboť ve 4. kole jsem letěl sotva něco přes minutu. Tak snad mám smůlu vybranou a finále dolítám do  konce. Startujeme. Začátek heatu vypadá velice slibně, podařilo se mě čtyřikrát seknout, což je superrr. Najednou se v necele druhé minutě protahuje  nepřátelský stroj mezi mým křídlem a moji směrovkou. Bere sebou výškovku, servo a část křídla. Lehce padám do oranice. To jsem si nacvičil v předchozím kole. No nic výražím pro éro. Po návratu se mě ho nechce moc spravovat. Přeci jenom nemá ocas, kus trupu, vrtuli  ale Leoš mě pomáhá z toho opět složit poletuchu. Beru do ruky své osvědčené vteřinové lepidlo (které už chválil Franta Kváša na Klepci) a prolívám vop za vydatného stříkání aktivátoru. Opět se mě nedaří díly spojit k sobě. Bude to asi tím, že číňané mají jiný čas a vteřina tam trvá déle, nemluvě o sekundě. Vyměňuji ještě vrtulku, zacvičím ještě ze zvyku se servama než éro odhodím do vzduchu a ejhle. Rachotí, ale přes zoubky. Tak to mám dolitáno. Smutně koukám na nebe, jak si tam lítají beze mne.
A už tu máme vyhodnoceni našeho závodu.

Cele Rakvické EPA-burčení, první místo i hlavní cenu, záchodovou mísu, vyhrál stejně jako loni Pad. Vzdává se mísy se slovy, že už jednu doma má (je zvláštní, že u pohárků to ještě nikdy neudělal) a tak cena putuje do tomboly. Na druhém místě se umístil Karel Vašica a hned za ním moje maličkost. Ceny jsou rozdány, tady bych poděkoval firmě Hacker za sponzorské dary, a je načase rozlosovat tombolu. Mísu vyhrávají Plzeňáci, kteří dojeli na závody malým autobusem a tak není problém tam mísu umístit (po konzumaci burčáku to dokonce chvilku vypadalo, že ji cestou i použijí).

Chvilku ještě polítáme dogfight se Sopťou a s Leošem. Tady se Soptíkovi neskutečně daří a vyhrává jeden boj za druhým. Hodiny ale neúprosně běží a tak je nejvyšší čas pomalu uklidit stroje, letiště a přesunout se do Valtic na burčákové slavnosti. To je už ale jiné povídání…

Fotografie od Iva Macháně

Fotografie neznámého dárce

Zbek

... ještě to bude chtít trochu odladit

Ale myslím si, že je potřeba se na to dívat jinak. V podstatě lze říct, že šlo o novátorský pokus aplikace plovoucích ocasních ploch v kategorii EPA. A nebyl to právě on, kdo v praxi ověřil, že prostým zlomením trupu funkční plovoucí výškovka nevznikne? Při hledání nových řešení je potřeba prověřit všechny cestičky, i ty slepé. S vědomím, že naše vývojové středisko jde mílovými kroky vřed, jdu do dílny vybrat novou soutěžní jedničku…

Zbek

Vybalujeme éra a dáme první zálet. Letí. To je dobré znamení. Chvilku poletuji s Dyntym synchronní let, dolaďujI trimy. Helmík už jde taky do vzduchu a přidává se k ostatním letounům. Je to jasný signál, dávám plný plyn, točím ostře k zemi a jdu na přistání. Paráda, éro je zalítnutý a v celku, čeká se už jenom na zahájení soutěže. V dobré náladě se vítám s dalšími příchozími piloty, je mezi nimi i jedna úplně nová tvář, mladý začínající kombaťák Lukáš. Bude startovat na divokou kartu se samokřídlem.Při pohledu na křídlo upadám lehce do nostalgie a vzpomínám na svůj nedokončený projekt Messerschmitt Me 163Komet, který zůstal nakonec jen na papíře. Chvilku ještě řešíme technický problém s uchycením stuhy a už je tu brífing a rozlosovaní. Zjišťuji, že dvakrát poletím s Helmíkem. Tak to bude krize. Naše éra jsou k sobě přitahována neviditelnou silou, končící většinou ranou. Ale není čas na dlouhé úvahy.

Počasí příznivé, je lehce pod mrakem, mírný vítr od nás, a tak huráááá do vzduchu.

Proběhnou dvě kola a já je v pohodě dolítám bez killu, ba i něco nasekám. Nevypadá to špatně. Třetí kolo mi PAD dělá rozhodčího. Hned mu radostně hlásím, že se dneska nesrážím, načež dostanu radu, že se to neříká nahlas (a má pravdu předsedo). Odstartováno. Po chvilce mám jeden sek, ale stuhy a piloti jsou pryč. Jenom Jana Vašicová vozí stuhu. Lítá ale na hranici viditelnosti. Váhám jestli se vydávat za ní,jestli mi bude stačit dosah vysilače. PAD mě ujišťuje, že jestli si chci ještě seknout, tak mi stejně nic jiného nezbývá. A tak můj Dauntless poslušně nabírá výšku a stává se menším a menším. Já mezitím mhouřím oči a snažím se zaostřit svůj téměř dokonalý zrak na nekonečno – plus nějaký ten metr navíc. Po chvilce se mi podařil sek a hned nalítám na další. Mám pocit že sem sekl. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím padat kousek stuhy a tím pádem nechávám letadlo chvíli letět bez dozoru. Když k němu chci opět obrátit zraky, zjišťuji, že není tam, kde jsem ho zanechal. Když ho konečně nalézám, už se s otevřenou náručí vrhá vstříc matičce zemi. Pokládám tedy vysílačku a běžím pro něj, stejně už mě začínaly dřevěnět nohy, takže krátké vyklusání přichází právě vhod. Naštěstí jsou škody minimální.

Ve čtvrtém kole mě ale štěstí opouští. Po srážce s Kristýnou z letadla zbývá jen hromada dílů (něco jako LEGO od 6 let). Beru je něžně do rukou, zatímco se mi do mysli vkrádá myšlenka z Artuše: „Zlomil jsi nezlomné…“ neboť uhlíky nevydržely. Naštěstí, rozhodčího mi v tomhle kole dělá Franta Kváša. Jeden z nejzkušenějších konstruktérů a strůjce MiGománie(kdo neměl jeho MiG 3, jako by ani nebyl). Poskládat letadlo s ním po boku byla hračka, přestože prý není zvyklý stavět letadla na kombat z tolika dílů. Trošku také brblal, když jsem na křídlo vylil celou flaštičku řídkého „vteřiňáku“, který v čase necelé vteřiny stačil protéct skrz EPP, Frantovi po rukou až na displej mojí vysílačky. Následná aplikace aktivátoru už pouze fixovala stávající stav. Jenom křídlo stále nedrželo. K mé veliké úlevě, vedle pilotující PAD měl lahvičku svého méně řídkého vteřiňáku, s jehož pomocí se nakonec podařilo stavebnici sestavit do přibližného tvaru letadla tak, aby držela pohromadě i ve vzduchu. V tuto chvíli je už jisté, že tohle bude letounův poslední soutěžní let, a s tímto vědomím ze sebe stroj vydává jen to nejlepší (nemám teď na mysli vteřiňák). Před závěrečnou sirénou stíhá ještě ukořistit dvě další stuhy. Tou dobou se už iFrantovi daří odtrhnout od sebe prsty, takže mi může vypsat log a připravit se ke startu do dalšího heatu.Tváří se sice ještě trochu naštvaně (dalo by se říct až nakvašeně), ale snad právě díky vteřiňáku mu prsty nekloužou z páček,seká jednu stuhu za druhou a probojovává se tak do finále.

Ve čtvrtém kole také naznačil své možnosti i tým Svídů, kdy se z mírumilovného klučiny s hezkým érem vyklubal (pod přesnou taktovkou Paťase) malý kombaťácký drak chňapající po všem co připomíná stuhu. Vypadá to, že tady PADovi roste konkurence.

A už je tady finále. Obvyklé napětí souboje o stupně vítězů ještě stupňuje černá hradba mraků, která se s každou okamžikem nekompromisně přibližuje k letišti. Po pár minutách letu se srážím s Martinem Musiolkem. Tím ho připravuji o možnost stát na bedně, a sebe o další seky. Moje letadlo po téhle ráně zahučelo až k neuvěření daleko od letiště a než jsem se z výletu vrátil, už byl skoro večer… Po návratu zpět k pilotům zjišťuji nejen fakt, že mi na procházce docela vyhládlo (příště si musím vzít svačinu), ale i to, že vteřiňák na prstech Franty Kváši stále drží dobře, a tak se Franta nakonec umístil na krásném třetím místě!

První příčku (navzdory očekávání) získal PAD se svým novým oranžovým brusem, který (na rozdíl od ostatních letadel) vypadal jako nový i po závodech.

Já měl tu čest být druhý.

Skokanem roku se pomalu stává Hasič Charvát, který se stále častěji zúčastňuje finálových letů. Celkově Hradečáci začínají po kratší pauze utočit na přední místa. Osvědčila se jim taktika silného odrazu ode dna. Hasič už boduje, ostatní budou jistě brzy následovat jeho příkladu…

Poslední chvíle našeho setkání trávíme u kávičky rozebíráním právě dobojované bitvy. Venku padají z nízkých černých mraků trakaře, psa by nevyhnal. Ani se nechce věřit, že před pár minutami mohl někdo venku lítat s érem. Nicméně čas neúprosně kvapí a brzy musíme i my opustit suchou a útulnou klubovnu letiště a rozjet se ke svým domovům.

Takže hledám. Dlouho jsem uvažoval o německém Fokkeru D XXIII případně japonském KI-94. Přeci jen tandemové umístění motorů dává šanci v pohodě letět i na jeden motor. Malá plocha křídla spolu s nebezpečím přelomení trupu mě ale odradily. Nakonec zvítězila varianta s motory vedle sebe. Po dlouhém hledání  je předloha nalezena a může se malovat a řezat. Schválně kdo podle fotek předlohu pozná.

[Prezentace]

Helmík chtěl vícemotoráka už dříve. Radostně si ode mne vzal výřezy a utíkal domu brousit a lepit. Zálet je naplánován na víkend. Počasí vychází parádně. Oba dvoumotoráky nachystány. Helmík už dokonce stihnul model i nabarvit. Já zatím zůstávám u bílého nenabarveného modelu a baterky provizorně upevňuji jen lepící páskou abych mohl případně doladit polohu těžiště. Tak jdeme startovat. Odhazuji Helmíkův stroj a pozoruji let. No let, je to spíš boj se živlem, ale ustál to a hlásí že je éro hodně jedovaté na výškovku. Přistává a zmenšuje výchylku. Pro jistotu ji zmenšuji i na svém stroji, ale jak se později ukáže byla to zásadní chyba.
Jdu na start. Lehce trimuji a éro letí celkem slušně. Zatáčím, stahuji plyn a chci doklouzat k zemi. Ale ouha, model přechází do střemhlavého letu a přistává úplně jinde než jsem chtěl. Posbíral jsem součástky, baterky a pro dnešek stačilo. Zdá se, že dát motory do nuly nebylo to pravé ořechové. Tak se vracíme k Helmíkovu stroji a pro jistotu motory přiměřeně vyosujeme dolů. Éro se stává hodnějším a dokonce mi Helmík nabízí abych ho zkusil řídit. Abych neurazil beru do ruky rádio a letím. Opravdu se chová lépe a ve vzduchu pěkně sedí. Jak si tak poletuji rozmýšlím zdali to celé byl dobrý nápad. Najednou ale cítím, jak éro přechází do spirály. Rychle stahuji plyn. Helmík něco radí, ale neposlouchám ho. Mám plné ruce práce s řízením když se snažím let vyrovnat. Přecházím do střemhlavého letu. To mi jde. Přistání je trochu tvrdší. Běžíme k éru. Kupodivu nejsou vidět žádné škody. Jen se obávám jestli jsem neupekl regulátor. Motory jsou vlažné, ne horké. Ani z regulátoru se nekouří. Vše funguje jak má. Důvodem havárie bylo vybití jedné baterie takže jeden motor vypnul. Dvoumotorák zkrátka vyžaduje jiný přístup. Oba začínáme tušit, že cesta na bednu s tímhle érem bude trnitá.

Dvoumotoráky odkládáme a k dalším letům startujeme s klasickými jednomotoráky. Navazujeme stuhy a jdeme do boje. No to je ale radost jak éra parádně létají. Je úplné bezvětří a tak létáme na pohodu pěkně blízko. Počty seků jsou tak nějak vyrovnané. Najednou se ozvala rána a jsem bez křidélka. Helmíkova P47 padá k zemi. I když došlo jen k malým poškozením a na závodech bychom normálně letěli dál měníme stroje. Já zůstávám u své oblíbené značky SBD. I když sezóna skončila pár modelů jsem si vyrobil do zásoby. Helmík letí se stařičkým MIGem 3 což s nadšením kvituji neboť boj se stává poněkud jednostranným viz. video na Youtube. Osud MIGu je tak zpečetěn a Helmík jej definitivně vyřazuje ze své letky.

Doma mi to nedalo a na dvoumotoráku ještě více vyosuji motory dolů. Při dalším létání se model chová vcelku spořádaně. Mou oblíbenou levou zatáčku umí parádně. Budu si muset se seřízením ještě pořádně pohrát – asi změnit polohu těžiště, možná upravit úhel náběhu křídla nebo použít jiný profil. Každopádně letovými vlastnostmi tohle favorit určitě nebude. Po ostrém přitažení výškovky následuje kopaný výkrut. Budu mít co dělat abych éro zkrotil do zakončení letošní kombatové sezóny které proběhne druhý víkend v listopadu ve Znojemském Modelcity.

Uplynulo asi tak 14 dní od posledního létání a napsání předchozího textu. Ledacos se změnilo. Dalšími lety a laděním se utvrzuji ve správnosti volby dvoumotoráku. PZL 37A potřeboval zkrátka více času a ještě pořád je co vylepšovat. Bohužel počasí létání moc nepřeje a přitom zakončení letošní kombatové sezóny ve Znojmě bude co nevidět. Každopádně model svými letovými vlastnostmi naznačuje, že bude plnohodnotným bojovníkem.
Několik technických informací:
Rozpětí 950mm, baterie LiPol 3S1600mAh, regulátory FLY 12A. Regulátory jsou už z výroby bez chladiče, hmotnost každého 9g. Jeden regulátor je připojen na kanál č.1, druhý na kanál č.6. Ve vysílači jsou oba kanály mixovány a ovládány společně ovladačem plynu. BEC jsem nechal zapojen na obou regulátorech, na obou je také nastavena brzda. Průšvih ale je, že ačkoli motory i regulátory jsou stejné tak realita je poněkud odlišná. Při poklesu napětí pohonné baterie vypne jeden motor vždy dříve. Chce to nezmatkovat a ihned vypnout i druhý motor, jen tak se dá bezpečně přistát. Co nemám vyřešeno jsou vrtule. Při použití GWS 7/3,5 je při startu příkon 160W a let je realistický, tzn. pomalejší. Za sedm minut letu je z baterie vybito 1100mAh. S vrtulemi 8/4 nebo 7/6 je příkon obou motorů okolo 300W což už je moc. Ostřihnutím vrtulí nůžkami jsem příkon trochu snížil. Se spotřebou 1400mAh za sedm minut letu ale model stále není žádný dravec.
Letová ukázka moravských strojů na Youtube.

Zbyněk ZBEK Majer

Otázka č.1: dvoučlanek nebo tříčlanek (2S nebo 3S)?
Odpověď: Tříčlanek je optimální volba a umožňuje používat rozumné proudové zatížení regulátoru a baterek.

Otázka č.2: Jakou baterii použít ? LiPol, LiIon, LiFe?
Odpověď: Většina závodníků používá baterie LiPol 3S1300mAh až 3S1350mAh. Hmotnost těchto baterií se pohybuje kolem 110g. Výměnou silových kablíků se hmotnost ještě snížit. Cena se pohybuje od 11$. Nabíjeni LiPol baterií se provádí většinou proudem 1C (v prodeji jsou už také články umožnující nabíjeni až 6C,  cena je ale zatím vyšší). Životnost těchto baterek při závodním používání je cca jednu sezónu.

PAD doplňuje: V současné době mám na testování baterie Hyperion G3 CX 3S1300mAh, které mají povolený nabíjecí proud až 5C, jejich cena v Čechách je obdobná jako u ostatních baterií této kapacity.

U LiIon baterií je výběr omezen na 1300 od JETI nebo SATRIE (Bída). Hmotnost baterek od JETI je 142g a od SATRIE 132g . Nabíjecí proud je max 3C takže se závody dají v pohodě odlétat se dvěma baterkami. Životnost baterek vypadá na tři a více sezón, baterie jsou odolné vůči poškození a člověk je nemusí hlídat s hasičákem. Od začátku co lítám EPA kombat tak používám lionky. Začal sem na kapacitě 1100mAh a zjistil jsem, že jsou dost měkké, ale 1300mAh je už dobrá volba. Nevýhodou je v současné době více než dvojnásobná cena oproti LiPol a také o minimálně 20g vyšší hmotnost oproti LiPol není moc radostná. Výhodou naopak je, že se nemusí balancovat. Kromě mě je používá dalších pár pilotů.

LiFe baterie A123 3x 3,3V 1100mAh má nižší kapacitu a nižší napětí. Jeden článek váží cca 39g. Jednou už dokonce s tříčlánkem těchto baterií nějaký pilot na závodech EPA startoval. Vysoký proud a rychlé nabíjení jsou sice výhodné, ale menší napětí a kapacita je vyřazuje ze hry.