Helmík po úspěchu se záchodovou mísou (tu si loni odvezl PAD do Teplic, když zjistil, že má odpad jinde, než potřebuje, poslal ji na dalších závodech po rychle spojce do Brna. Ivoš si jí na jedno odpoledne namontoval doma, a když si v praxi ověřil, že díky jiným rozměrům mísy už u nich nikdy nikdo nezavře dveře od záchodu, zase ji odmontoval a vzal ji na závěr sezony do Znojma zpátky Padovi), intenzivně sháněl novou putovní mísu už od května. Ivoš došel s myšlenkou, když dárky, tak pro všechny (jako bych to heslo už někde slyšel). A jelikož, jako malej hošík slýchával, že nejlepší dárek je dárek vyrobený vlastníma rukama (taky rozpočet závodů nedovolil nákup 20 pohárů), tak upravil svůj nápad – male letadélko z plechu, které bude jako na stuze vylétat z malé tabulky jako podstavce. Ještě řešíme materiál a technologie výroby. Nakonec vyhrává nerezový plech a gravírování. Ivoš hned maluje svůj nápad v Corelu a předává mě data v DXF, abych vyrazil za klukama od laseru k realizaci plánu. Po prohlídnutí dat se obsluha laseru ptá, zda sem si to maloval  sám v softu, kterej sem našel v krabici on Nesquiku?  Já jsem se nechtěl chlubit cizím peřím a tak hrdě  hlásím, že to dělal můj dvorní grafik v Corelu. No jo v Corelu, pokývají strojaři hlavami a jdou si to přemalovat. O pár dní později už mám první zkušební výpalky v ruce a s hrdostí je ještě za tepla ukazuju Ivošovi. Ten nepadá nadšením do mdlob, jak jsem čekal, ale mírně překvapeně se ptá, proč jsem nechal říznout takový divný éro a ne jeho Spitfira. To měl byt Spitfire? Vstupuje do našeho rozhovoru Pavel, jeden z kluků od obsluhy laseru, který se náhodou zastavil za námi na pokec. Vysvětlujeme si navzájem, kde se stala chyba, jaký byl vlastně původní záměr, a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Za pár dní už mám nové výřezy a teď už není pochyb, je to Spitfire.

Postupně se skládají střípky mozaiky příprav.  Helmík už má svou mísu i další ceny, já gravíruju plaketky, Ivoš se synem dávají dohromady novou tvář diplomům, tisknou logy. Zdá se, že je všechno  na dobré cestě.

Nadešel den závodu. Vstavám brzo ráno, naskládám věci do auta a vyrážím na plochu. Po chvilce volá Soptik, na který ploše se to letí, že tam co je on není ani noha a tudíž neví, zda je na správném místě. Po vzájemném zkontrolování dat ho ujišťuji, že je správně, jen nás krapet předběhl, ale že už tam také mířím a Helmík by tam už měl také přijíždět i s  přívěsem plným propriet. A opravdu za chvilku se tam všichni radostně objímáme a jdeme chystat zázemí. Vtom volá Ivoš, že se ještě kousl v Brně, neboť mu kolega odjel s měničem z 12V/230V. To je smrtící informace pro naše výpočetní středisko, neboť letos jsme nahradili benzínový agregát, ekologickou baterii a měničem. Bez přítomnosti měniče je náš ekologický plán v troskách. Naštěstí po více než hodinovém výletu po vesničkách v okolí Vyškova je měnič v naší moci, ovšem zatím v nedohlednu, stejně jako logy, což vnáší mezi čekající piloty mírnou nervozitu (u slabších jedinců by schopný psychiatr dokázal diagnostikovat i zárodky paniky). Mezitím volá Dynty z místního JZD, že se ztratil a nemůže najit letiště. Jelikož má jako spolujezdkyni Kristýnu, tak nám je úplně jasný kam se asi koukal a na co myslel. Neváhám a po telefonu ho naviguji na náš plácek. Soptik to s nervama už nevydržel a ujímá se v provizorních podmínkách rozlosování, zatímco Plzeňáci s námořnickou rozvahou popíjejí burčák. To už naštěstí doráží toužebně očekávané logy, měnič, diplomy, plaketky a s nimi Ivoš se synem, který byl za pěkně zpracované diplomy odměněn funkcí šéfa výpočetního střediska. Piloti si celí natěšení vyplňují logy, hradí startovné, připravují bojové stroje… Velký cirkus může začít.
Letim hned první kolo, soudcuje mě Sopťa.  Taková idylka, pohoda  mam tři seky, plnej čas, éro celý. Krasný začátek závodů. Druhý a  třetí kolo odlítám v podobném duchu . Ve čtvrtém kole letím sám proti Plzni. Jsem nervózní, lehce se mi klepou kolena. Startovat proti největší letecké základně, to už chce pevné nervy. Jakou zvolit taktiku? Zkouším taktiku z mého oblíbeného filmu, Šíleně smutná princezna…  „Nepřítel obětuje levé křídlo. Co uděláme my?“ – „Obětujeme pravé křídlo?“ “ Chyba! My obětujeme obě křídla!“ – válečná strategie hodná obdivu. Bohužel tato taktika se tady nesetkává s úspěchem. Moje letadlo bez křídel padá po minutě do oraniště, ze kterého už na oblohu není návratu. Avšak svou kůži jsem nedal úplně lacino, ještě než jsem prozkoumal krtince, podařilo se mi dvakrát seknout stuhu.

Po dolítání zjišťuji smutnou pravdu: došel burčák. Po zkušenostech z minulého ročníku, kdy Helmík zajistil 10 litrů tohoto lahodného moku a většina účastníků dojela auty a neměla se k degustaci, tak letos vzal na ochutnávku jen litry dva. A ouvej. Beru do ruky telefon a obvolávám Rakvické modeláře, zda nemají doma tenhle nápoj. Dostávám pouze záporné odpovědi. Buď už přešel nebo ještě nedošel. Je docela problém vystihnout správnej okamžik. No nedá se nic dělat, beru do ruky butylku a vyrážím po místních sklepech, zda natrefím na tuhle tekutinu. Úkol jsem bral jako triviální, bohužel opak byl pravdou. Docela sem se skamarádil s místníma usedlíkama, naběhal dost kilometru po sklepech se stejnou odpovědi… buď už byl nebo bude. Nevzdávám to, i když botky mám prošoupané. Nakonec natrefím na vinaře, který když se dozví, že máme letecké závody, tak  se pochválil, že dostal k 60. narozeninám vyhlídkový let, kdy si sám i zapilotoval letadlo a přitom zažil stav beztíže (tady se nám asi rodí novej Peter Besenyei), což byl super stav a když si ho chtěl zopakovat, tak pilot (bývalý vojenský instruktor) na to už neměl nervy a sebral mu řízení (prý  kvůli nějakému  slabému nosníku daného letadla). Takže jsem konečně kápl na správného vinaře, který  měl pochopení pro naše nacvičování na Rakvické ploše. Hned se taky zařadil do skupinky místních alkoholiku, kteří se vydali se mnou po sklepech, hledat tuhle pochutinu. Máme štěstí, po male chvilce nacházíme sklep, kde máme dva mošty. Jeden těsně před a druhý těsně po. Bereme skleničky, diskutujeme, zda vzít ten první nebo ten druhý. Zatímco já nestačil ani ochutnat, má skupinka má už žejdlík v sobě. Dostávám strach, že moje eskorta vypije všechno dřív, než se stihnu rozhodnout pro jednu z možností. Do toho mi zvoní telefon a dozvídám se radostnou zprávu – letím finále a mám si pohnout nebo se poletí beze mne. Chvatně zaplatím burčák, nechám majiteli dvacku tuzéra i celý svůj tým znalců a rychle vyrážím na plochu.

Celou cestu zpátky mě naplňuje radostný pocit. Sláva, letím finále. Mám vždycky radost, když se probojuji do finále. To už je takové male vítězství, zaletět si s nejlepšíma pilotama toho dne. Finále má své kouzlo. Před startem letu ještě Soptik rozvíjí teorie, kdo si v tomto heatu nejvíc rozstřelí éro. Tipuje Kristinu, která se taky probojovala do sedmičky nejlepších pilotu a porazila i zkušené borce. Hlasitě doufám, že to nebudu já, neboť ve 4. kole jsem letěl sotva něco přes minutu. Tak snad mám smůlu vybranou a finále dolítám do  konce. Startujeme. Začátek heatu vypadá velice slibně, podařilo se mě čtyřikrát seknout, což je superrr. Najednou se v necele druhé minutě protahuje  nepřátelský stroj mezi mým křídlem a moji směrovkou. Bere sebou výškovku, servo a část křídla. Lehce padám do oranice. To jsem si nacvičil v předchozím kole. No nic výražím pro éro. Po návratu se mě ho nechce moc spravovat. Přeci jenom nemá ocas, kus trupu, vrtuli  ale Leoš mě pomáhá z toho opět složit poletuchu. Beru do ruky své osvědčené vteřinové lepidlo (které už chválil Franta Kváša na Klepci) a prolívám vop za vydatného stříkání aktivátoru. Opět se mě nedaří díly spojit k sobě. Bude to asi tím, že číňané mají jiný čas a vteřina tam trvá déle, nemluvě o sekundě. Vyměňuji ještě vrtulku, zacvičím ještě ze zvyku se servama než éro odhodím do vzduchu a ejhle. Rachotí, ale přes zoubky. Tak to mám dolitáno. Smutně koukám na nebe, jak si tam lítají beze mne.
A už tu máme vyhodnoceni našeho závodu.

Cele Rakvické EPA-burčení, první místo i hlavní cenu, záchodovou mísu, vyhrál stejně jako loni Pad. Vzdává se mísy se slovy, že už jednu doma má (je zvláštní, že u pohárků to ještě nikdy neudělal) a tak cena putuje do tomboly. Na druhém místě se umístil Karel Vašica a hned za ním moje maličkost. Ceny jsou rozdány, tady bych poděkoval firmě Hacker za sponzorské dary, a je načase rozlosovat tombolu. Mísu vyhrávají Plzeňáci, kteří dojeli na závody malým autobusem a tak není problém tam mísu umístit (po konzumaci burčáku to dokonce chvilku vypadalo, že ji cestou i použijí).

Chvilku ještě polítáme dogfight se Sopťou a s Leošem. Tady se Soptíkovi neskutečně daří a vyhrává jeden boj za druhým. Hodiny ale neúprosně běží a tak je nejvyšší čas pomalu uklidit stroje, letiště a přesunout se do Valtic na burčákové slavnosti. To je už ale jiné povídání…

Fotografie od Iva Macháně

Fotografie neznámého dárce

Zbek

Fotky z kobří kůže:

od pořadatele LMK Lomnice
od Vašiců
fotky od PADa na následující stránce

[Prezentace]

Překvapení v EPA:

1. Dynty po trablech s elektronikou hned v prvním kole soutěž vzdal
2. Frantovo vzkříšení aneb umístění na bedně po famózních výkonech v posledním kole a finále, Franto GRATULACE!
3. Kdo z Vašiců nelétá? Už se přidala i paní Vašicová takže očekávám na příštích závodech v Sokolově nástup ještě starší dcery, co?  
4. Martin Musiolek soutěžil po opravdu dlouhé době s opravdu letitými Fulmary. Obávám se, že po finálovém letu a srážce se Zbekem už na případnou další soutěž bude muset postavit něco nového. Cítíme s tebou.

Krátký textík od ZBEKa

Fotky od Ivoše Macháně
Fotky od Paťase (z celého víkendu)
Fotky od Alexe z Ukrajiny (spíš ACES)
Fotky od Petra Brhela
Fotky od Vašiců

Fotky od Petra Brhela
Fotky do Vašiců

Fotky od Vašiců
Fotky od Petra Brhela
Fotky od PADa (viz. další stránka)

[Prezentace]

Rychlé postřehy: Kovářova kobyla chodí bosa aneb Hacker měl sice hodné ér v kabici ale málo postavených / to že je vám už třetí den 18 neznamená, že si nemusíte po karambolu v jednom kole zkontrolovat éro před startem do dalšího / zázemí soutěže parádní – klobásy, ředkvičky pro každého, kafe a čaj neomezeně / ceny pro první tři v podobě ručně vyráběné keramiky v době maximální komerce pohladí po duši / Mustangy jsou dobrá éra (viď Bohouši? )

Fotky od Petra Starka
Fotky od Petra Brhela
Pár fotek od PADa

[Prezentace]

Hromada obrázků od Vašiců.
A další hromada od Petra Brhela.

Pár obrázků od PADa ještě před zahájením soutěže.

[Prezentace]

[Prezentace]

Fotil také Ivo Macháň

Každopádně koukněte na jedno videjko ze startu do heatu (startuje Kristýna a hned po odhození Mustanga jí sprostě oseká Helmík, to bohužel na videu není moc vidět, ale je slyšet jak Helmík volá: „pilot na ploše“ … neklamné znamení skutečnosti, že s ukořistěnou stuhou namotanou do vrtule s modelem plácnul o zem). Mimo server EPA najdete pár fotek od Petra Starka. A následují obrázky od Karla Vašici a PADa.

[Prezentace]