Domů > Deníček kombaťáka > Mančický vánek

Mančický vánek

07.05.2012

Tak tentokrát nedočkavě vyjíždíme už v pátek odpoledne. Sopťa nám nabídl, že u něj můžeme přespat, tak to se nedá odmítnout. Od rána běhám kolem auta, kontroluji olej v motoru, benzin v nádrži, světla svítí, stěrače stírají, klakson troubí. Jsem připraven vyrazit. Cestou potkáváme tři bouračky (naštěstí jsou v protisměru) a dlouhé kolony vozů dávají tušit, že jízda po dálnici nemusí byt vždycky výhra. Najednou mám pocit, že jsem ztratil kola. V autě je hrozný hluk a strašně to bouchá. To tady asi zkoušejí ten novej povrch proti usnutí. Po chvíli přejíždíme na jiný testovací úsek, něco na způsob autopilota. Kola si sama najedou do kolejí a stačí zapnout tempomat. Asi mi bude chvilku trvat, než si na tyhle novinky zvyknu. Dálnice teď připomíná spíš vlakové seřazovací nádraží a i rychlost tomu odpovídá. Jenom klesající ukazatel stavu benzínu si svoje tempo drží, a tak nezbývá než zjistit, jestli náhodou nedošlo v posledních pár hodinách ke zlevnění benzinu. Odbočuji na benzinku a je to tak. Jedna z mála jistot v dnešní době. Benzín si stojí dobře. Teda aspoň z pohledu akcionáře České rafinérské. Auto žízeň uhasilo, my si s Helmíkem dáme aspoň kafe z automatu aby nám to nebylo líto, a vyjíždíme, opět se zapojit do toho nekonečného řetězu aut. I když jsme v to už přestávali doufat, přichází ta chvíle a my přijíždíme k Soptíkovu obydlí. Před domem už parkuje Pad a hlásí že Sopťa dorazí asi za půl hodinky. Škoda, tak dnes už nepolítáme. A tu vychází z vrat babička, nebál bych se označení, že kouzelná, a se slovy: „Tady nemůžete stát!“ nás všechny poslala do p… . No není problém přeparkovat, říkám si a vyrážím. Chvilku bloudím po Praze, ale vcelku rychle nacházím místo na zaparkování a auto nechávám pár ulic od Soptíkova domu (jen asi dvě zastávky metrem). To už ale dojíždí i Soptík (asi to nemohl najít) a odcházíme na společnou večeři. Já si objednávám vegetariánský špíz a trošku mě překvapuje, že je bez masa. Ale decentně mlčím a téměř spokojeně pomlaskávám. Helmík, jako správný Moravák, si objednává bílé víno a váhá mezi Tramínem červeným a Veltlínským červeným (docela by mě zajímalo, kdo ty názvy vymýšlí).  Po baště se zvedáme a vracíme na základnu k Soptíkovi. Pár skleniček lahodného moku pomohlo rozproudit odbornou diskuzi. Řeší se teorie aerodynamiky EPA letadel a Helmík odhaluje svůj tajný projekt, startovat na závodech s letadlem s prstencovým křídlem. Soptík se s námi začíná dělit o poznatky svého laborovaní. A tady bych ho touto cestou poprosil, zda by si na webu epacombatu neudělal svoji rubriku, něco jako „Soptíkova laboratoř“. Myslím, že by byla velká škoda nechat si výsledky tak rozsáhlého a pečlivého bádání jen pro sebe. Probíráme měřeni vnitřního odporu baterie pomoci dc wattmetru a Ohmova zákona. Zjišťuji, že tahle metoda je levná a pro naše potřeby dostatečně spolehlivá. Soptík pak vytahuje pečlivě vykreslené grafy na čtverečkovaném papíru. V první chvíli mi to trochu připomíná …první dovolená v Jugoslavii, tady první dítě… z Básníků, ale je vidět že Sopťa problematice rozumí a tohle má zmáklý. To ale ještě není všechno. Vytahuje další téma, a tím jsou serva. Na otázku jaká používám já, odpovídám po pravdě, že na pravé křídlo dávám modré a na levé takové černé, protože má delší káblík. Soptík se na mě dívá jako na exota a mysli si něco jako, že nejblbější sedlák má největší brambory. Odbíhá a vzápětí se vrací s multifunkčním testerem serv postaveným z merkuru. Tohle vysoce sofistikované zařízení se směle může zařadit hned vedle přístroje na výrobu kontaktních čoček, které si po večerech z merkuru postavil profesor Otto Vichterle. Hodinové ručičky dávno minuly půl druhou nad ránem a serva všech možných typů ještě bzučí při testování. Prvotní nadšení už vyprchalo a výzkumný tým pomalu vadne. Nadešel čas jít spát. Sopťovi se ale ještě do postele nechce a snaží se mě ukecat na drobnou rekonstrukci osvětlení. Posledně, když jsme ji dělali po telefonu, vzniklo zajímavé zapojení, kdy určité spínače umí světla rozsvítit, jiné zase zhasnout, přičemž se jejich funkce náhodně mění. Šetrně mu sděluji, že to má polámaný a jdu spát. Spím tentokrát dost neklidně, to bude asi tím prostředím nebo nervozitou před závody. Neustále mně pronásleduje …svítí, nesvítí, svítí, nesvítí… jdu poprosit Sopťu o čtverečkovaný papír a k ránu je problém je vyřešen. Je to vlastně úplně jednoduché. Když každému vypínači a zapínači přiřadíme číslo, tak lichý součet vypínačů nám zhasne osvětlení a sudý počet zapínačů osvětlení opět rozsvítí. Zde je potřeba upozornit na zajímavou skutečnost, a to, že se postupně zapínače přeměňují na vypínače a vypínače na zapínače. Je to velice spolehlivé zapojení, něco podobného u mě funguje už 20 roků. Ráno Sopťa vybíhá pro rohlíčky k snídani a poté vyrážíme do Mančic. Na letiště přijíždíme společně, mezi prvními, s náskokem téměř tří hodin lexapro and tramadol před Plzeňáky. Když si ale někdo naplánuje, cestou na závody, vyhlídkový okruh po matičce Praze, a ani po hodině toho nemá dost, nemůže se pak divit, že nestíhá. To už i kluci z Ukrajiny dojeli dřív a měli to fakt nejdál. Prohlížím si éra z ciziny. Jsou to sovětské stroje, postavené z fialového polystyrenu. Trup je dutý, vevnitř lehce vylaminátovaný, křídla uchycena gumičkou. Trošku se diví, že my je máme napevno. Křidélka má z balsy, rozměr podle EPA. Pravidla také kluci přebrali celá, akorát EPP nemají, tak staví trošičku jinak. Taky nepoužívá gumičkový unašeč, že se mu nelíbí, jak vibruje motor. Hold, jiný kraj, jiný mrav… Je rozlosováno na čtyři kola plus finále. Rekordní počet 28 účastníků dává tušit, že to bude náročný maratón. Kromě toho fouká, a to tak, že velmi. Kdo něco naseká a neudělá safety, má šanci jít do finále. Tady si to pokazil Lukáš, výbornej haloletec. Doplatil na svůj zvyk přistávat si s érem do ruky. A né jednou. Někteří piloti si pro éra chodili až do vesnice kousek za námi. Takovej to byl fučák. Teď teprve chápu výhodnost ochranných sítí, jako jsou třeba ve Znojmě. Piloti nemusí tak daleko pro letadla a nejsou pak tolik ulítaní a jsou víc vylítaní. Na druhou stranu to zas pěkně nosilo. Jeden nováček startoval s motorovým větrůňkem, kterému zkrátil křídla a velice hezky točil termiku. Docela jsem obdivoval pilota, že ho na tu dálku ještě vidí. Vladimír z Ukrajiny se postupně pěkně rozlítal. Ve čtvrtém kole jsem mu dělal rozhodčího, tak jsem se mohl v klidu podívat, jak vlastně lítá. Podařilo se mu udělat 4 seky a uhájit stuhu. Tím se kvalifikoval do finále. Jeho letadlo v letu dosahovalo asi o třetinu větší rychlost než ostatní éra, i když za cenu menší odolnosti. Smolařem dne se stal Vašica. Nejenže bloudil, než dojel, ale na závodech ho předlétala i jeho žena, která se učila létat ve větru teprve před třemi týdny ve Znojmě. A už je tu finále. Je tu i Sopťa, kterému se povedlo odladit si éra a zalítat jako zamlada. Po startu stuhy rychle mizí a jeden z mála, kdo stuhu ještě má, jsem já. Snažím se, co to dá, ovšem éro mě moc neletí. Šramy z předcházejících kol o sobě dávají vědět. Toho se snaží využít lišák Pad. Stejně jako ve Znojmě se na mě bleskově dotáhne a seká mi stuhu (i trup) kousek za kabinkou. Náraz mého neřízeného Dauntlesse do pole je pak takovou pěknou tečkou, za mým dnešním polítáním v Mančicích. Přichází vyhodnocení závodu. Odměnou za zničenou letku je mi druhé místo před Hlemíkem, a za (jak jinak) Padem, který tyhle závody vyhrál. Ještě přepočítání, kdo vyhraje putovní pohár Blades, který jsme dovezli z Valtic po loňském vítězství. A jsou to Blades, před námi. Bohužel, Petrovi Brhelovi se podařilo přeletět bezpečnostní linii a tak se do finále nedostal. Zase jedna super akce se spoustou lítání, pilotů i větru… Tak ahoj příště.

Zbek

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (Hlasů: 1, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Loading...

Categories: Deníček kombaťáka
Komentáře jsou uzavřeny.
'